Bolest, která léčí: Rozhovor s Barborou Lauren o ztrátě, lásce a světle

Existují příběhy, které nás bolí už při čtení, a pak jsou tu ty, které nám dávají sílu.

Příběh Barbory Lauren je obojím – hlubokou bolestí a zároveň majákem naděje.

Barbora je modelka, spisovatelka, autorka knihy Poselství znovuzrození, zakladatelka Nadačního fondu Lauren – Cesta duše a autorka podcastu Cesta duše Lauren.

Za její elegantní a sebevědomou tváří se skrývá žena, která prošla ztrátou, kterou si málokdo dokáže představit – ztratila dítě. Přesto se rozhodla svou bolest proměnit v sílu, otevřeně o ní mluvit a pomáhat rodičům, kteří procházejí podobným utrpením.

V rozhovoru, který následuje, Barbora sdílí nejen svou životní zkoušku, ale i cestu k přijetí, pochopení a naději. Její příběh je připomínkou, že i v nejtěžších chvílích může člověk najít světlo – a že sdílení, laskavost a odvaha otevřít se vlastní zranitelnosti mají sílu léčit.

Jaké byly Vaše první kroky, když jste se ocitla v tak těžké životní situaci?

První minuty po hovoru, kdy mi manžel oznámil, že našeho syna srazila dodávka, byly plné bolesti. Přesto jsem cítila, jak mě něco nese – bylo to silné propojení napříč všemi světy. Vnímala jsem přítomnost mého syna, i přesto, že už byl na druhém břehu. 

Je s námi stále a učí nás. Ukázal nám, že tato bolest nás nepřišla zničit, ale proměnit. Že naše láska nikdy nezmizela, jen se proměnila. 

Vedl mě k duchovní literatuře, která mi měla při hledání odpovědí pomoci porozumět světu, který byl pro mého syna domovem. Mohla jsem tak více vnímat jeho přítomnost všude kolem – v šumu mezi stromy, ve zpěvu ptáků, v peříčku, které se sneslo přede mnou, i v číslech, která se hluboce otiskla do mé každodennosti a stala se připomínkou, propojením se synem a jeho světem. Cítila jsem ho všude, dříve jsem toto nedokázala vnímat. A tak vím, že tato bolest ve mně zanechala i kus nového dechu života. 

Mimo knih jsem se spojovala s přírodou, která mě taktéž uzdravovala. Každý krok v ní byl jemným spojením s tím, co přesahuje náš běžný svět, a zároveň návratem k sobě samotné.

Co Vám v nejtěžších chvílích nejvíce pomohlo zvládnout ztrátu?

Pomohla mi víra, že láska, kterou jsme sdíleli, nezmizela. Naslouchala jsem bolesti a nechala se jí vést. Do našeho života najednou vstoupilo mnoho shod okolností, které byly propojené s touto událostí. Vedly nás k myšlence, že náš syn se může vrátit v jiné podobě, přesto s otiskem jeho duše.

Dnes už nenaléhám a nehledám důkazy. Věřím, že existuje něco, co nás všechny přesahuje a že jeho duše, jeho přítomnost, je stále kolem nás i v každém z nás. Ať už v těle mého třetího syna nebo jinde. Naše láska přetrvává. Některé věci nelze uchopit ani pochopit – lze je jen srdcem cítit.

Založila jste Nadační fond. Co bylo impulzem k jeho vzniku?

Impulzem byl můj vlastní příběh – cesta, kterou jsem prošla, a zároveň prázdno, které kolem tohoto tématu vnímám. Svým příběhem a fondem si přeji přinášet světlo tam, kde ho zatím nevidí. Otevřít tabuizovaná témata a ukázat lidem, kteří procházejí touto ztrátou, jiný úhel pohledu – ukázat jim, co je ‚‚za oponou‘‘, skutečný svět. Přeji si vnést do jejich života naději, že to lze  zvládnout.

Jak vnímáte propojení krásy navenek a krásy vnitřní?

Skutečná krása není pouze na povrchu - rodí se uvnitř nás. Je to harmonie s vlastním srdcem, životem a se světem kolem. Když žijeme v souladu sami se sebou, vyzařuje z nás jiskra, která promlouvá k druhým. Vnější krása je jen odrazem vnitřního světla – a právě toto světlo dokáže inspirovat a hřát.

Co pro Vás osobně znamená pojem „duchovní síla“?

Duchovní síla je neviditelná, a přesto vše prostupující. Je to kotva i vítr zároveň – nese nás i tehdy, když se kolem hroutí svět. Je to vnitřní jistota, že i přes bolest, ztrátu nebo nejistotu existuje místo klidu, kde můžeme zůstat pevní a otevření životu.

Věříte, že nás bolest učí? A pokud ano, co byla pro Vás největší lekce?

Ano, bolest je učitel, který nás jemně i nekompromisně vede k hlubšímu pochopení života. Naučil mě, že skutečné štěstí často pocítíme až tehdy, když zažijeme jeho opak – zdraví, pohyb, život, který jsme brali jako samozřejmost. Pády nás nezničí, ale promění; umožňují nám znovu se poskládat – vědoměji, s větší vděčností a hlubší láskou.

Jak pracujete s emocemi dnes – po čase – ve srovnání s tím, jaké to bylo na začátku?

Dříve jsem s emocemi bojovala, odmítala je a cítila odpor vůči vlastní křehkosti. Dnes je přijímám jako moudré učitele. Už s nimi nebojuji, stala jsem se jejich pozorovatelem. Sleduji, co mi chtějí sdělit, jak odhalují kořeny mých ran a zároveň mě učí hlubokému soucitu k sobě i ostatním. Emoce se pro mě staly mostem k pochopení sama sebe a k pravdivému životu.

Jsou chvíle, kdy se Vám vybavují vzpomínky, které bolí? Jak s nimi pracujete?

Ano, a nechávám je projít celým tělem. Někdy trvá smutek celý den, a je to v pořádku. Truchlení je součástí života, a není přesný datum v kalendáři, který by určil jeho konec. Přijímám ho a zároveň vždy pociťuji v těchto slabších chvilkách znamení, jako připomínku že jeho láska,  je stále přítomná -  jen jinde, jinak, ale stále živá.

Co Vám osobně dodává radost a sílu do dalších dní?

Radost a sílu nacházím v samotném dávání života – probuzení do nového dne, možnost nadechnout se, zdraví, které je dar. Moje děti jsou mým světlem a zdrojem nevyčerpatelné síly. Rodina, která mě podporuje, mi dodává jistotu. Radost cítím také, když mohu smysluplně pomáhat druhým – to, co děláme srdcem, vždy přináší i přijímání.

Jaké poselství byste ráda předala čtenářům, kteří právě teď procházejí těžkým obdobím?

Všechny odpovědi, které hledáte, nosíte již hluboko uvnitř sebe. Naslouchejte své duši, svému vnitřnímu kompasu – tam, v tichu vašeho nitra, leží vše, co potřebujete k tomu, abyste žili s láskou, s něhou a v souladu. I když se někdy zdá být vše ztracené, skutečně tam, se skrývá světlo, které vás vždy povede a ochrání. Přeji si, aby každý, kdo prošel ztrátou, mohl jednou držet v rukou mou knihu, kterou s přicházející zimou vydávám – Poselství znovuzrození. Je to kniha, která zve k návratu k sobě samému, k životu, jenž nikdy nekončí – pouze proměňuje svou podobu.

Barbora Lauren nás učí, že i v nejhlubší bolesti je možné najít světlo. Že sdílení, laskavost k sobě i k druhým a odvaha otevřít se vlastní zranitelnosti mohou přinést naději. Její příběh je připomínkou, že i z nejtemnějších chvil může vyrůst nová síla. Prostřednictvím nadačního fondu, podcastů a otevřeného sdílení ukazuje cestu, že žádná bolest nemusí být prožívána osamoceně.