Margarita Fries: „Průměr není cesta. Skutečný růst začíná za hranicí komfortu”

Margarita Fries patří mezi ženy, které si své jméno vybudovaly krok za krokem – ne proto, že by se za něj jednoduše prohlásily, ale proto, že jej skutečně naplnily obsahem. Za pouhých pět let podnikání se jí podařilo stát se respektovanou osobností v oblasti brandingu a komunikace, vyhledávanou klienty, jejichž příběhy dnes rezonují i v titulech jako Forbes. Její filozofie „malých velkých značek“ oslovuje stále širší publikum a její přístup je charakteristický nekompromisními standardy, autenticitou a schopností vidět v lidech víc, než často vidí oni sami. Margarita se tak stala nejen průvodkyní značek, ale i inspirací pro ženy, které touží po vlastním prostoru a svobodě.

---

Vaše filozofie „malých velkých značek" působí jako manifest proti průměrnosti. Jak byste ji popsala v jedné větě někomu, kdo o vás slyší poprvé?

Jsem brand stratég a interim CMO pro poskytovatele sofistikovaných služeb. Pro firmy a jednotlivce s výrazným růstovým mindsetem, kde velikost, na které skutečně záleží, je velikost jejich myšlení a vize. Jedna věta to sice nebyla, ale snad mi to bude prominuto. :) 

Za pět let jste dokázala posunout nejen vlastní jméno, ale i jména svých klientů na úroveň, která je atraktivní i pro Forbes. Který z těchto úspěchů vás vnitřně zasáhl nejvíc?

Každý je jiný. Moji klienti se ve Forbesu objevují jak na komerční, tak na organické bázi. Podstatné je jedno: příběh klienta musí být v obou případech atraktivní. A právě objevování těchto příběhů je moje práce. Často je vidím i tam, kde je sami klienti ještě nevidí.

Práce na značce je do velké míry o tom, co bude – a to se přirozeně propisuje i do toho, co je teď. Je to o proměně, o transformaci. O tom, jak obstát na trhu. Každý takový výstup je pak zadostiučiněním pro obě strany.

Pamatuji si třeba první advertoriál pro Schill Dental Clinic, který jsem navrhovala. Tvořili jsme ho tak, aby maximálně organicky zapadl do kontextu časopisu. A pořád si stojím za tím, že zuby jsou váš společenský status. :))

V jednom z vašich vyjádření zaznělo, že máte vysoký standard očekávání – a že je to mince o dvou stranách. Co vás naučila práce s lidmi, kteří tento standard nedokázali naplnit?

Uff, těžká otázka. S lidmi, kteří neplní standard, se pracovat nedá. Pokud chci být věrná sama sobě. U dodavatelů, jak se říká, není čas na sentiment. Je třeba vyhrnout rukávy a hledat dál, dokud to nesedne ve všem. Každý odklon od standardu zakázky se může promítnout do kultury celého týmu. Margi není jen o mně, je to koordinovaná práce dvaceti lidí pod mým vedením. A každé dodání po termínu, každá nevhodná výměna názorů, každý odklon od nastavené laťky je projevem disrespektu nejen ke mně nebo klientovi, ale i k lidem, kteří na projektu dělají a dávají do toho vše. To já nedopustím.

Horší je, když se to děje u klientů. Ale i to se může stát. V poslední době mám pocit, že lidé se otevřeněji přiznávají k tomu, že se chtějí cítit dobře. Řídí se pocity. Datový fetiš odeznívá, zdá se. Bohužel, řídit se pocity u strategické práce na značce není ten nejlepší přístup. V takovém nastavení nemá dodavatel šanci uspět, aniž by sklouzl do zakázkové výroby na přání. A to přání se v rámci „pocitového managementu“ může snadno měnit. Nepředvídatelně. Dnes cítím, zítra necítím.

Alibistickou výrobu na přání, s přenesenou odpovědností na klienta, já nedělám. Strategický brandbuilding je tvrdá práce, kde se řeší každý detail, a to tempo je třeba držet dlouhodobě. Budujeme byznys jiným lidem. To určitě není pro každého. A k těm, kdo to nezvládají, přistupuji s respektem, ale zároveň bez iluzí. Dnes je moderní tvrdit, že každý zvládne všechno. Ale podle mě je to spíš přání než realita.

Na volnou nohu vás prý přivedla frustrace z inhouse prostředí. Jaký moment byl pro vás tím definitivním „už nikdy"?

V in-housu jsem to dotáhla až na B-1 level. Když jsem seděla na zbytečných meetingách ve jménu fakturovatelných hodin a trávila doslova dny v zasedačce, udělala jsem si definitivně jasno, že to není život, který chci žít. Bylo to nejlepší rozhodnutí.

Byla jsem trochu rozmlsaná hybridním režimem — stále jsem zastávala manažerské pozice v in-housu a zároveň měla vedle zakázky a klienty. Ale když jsem do práce chodila doslova se slzami a neviděla v tom žádný smysl, rozhodla jsem se, že ten smysl si do života musím dát sama. Cenu nejistoty jsem byla ochotná přijmout.

Margarita Fries

Margarita Fries

Váš přístup ke klientům je hodně osobní – vidíte v nich často víc, než oni sami. Jak pracujete s jejich důvěrou, aby se skutečně odvážili růst?

Na mně je vždy vidět upřímnost záměru. Já pro klienty doslova dýchám. Důvěra je o činech – v tom mám celkem jasno. Když nasazujete skvělé lidi, které jste museli na trhu pracně najít a posbírat, a přicházíte s něčím, co klient před setkáním s vámi nezažil, tak to jde celkem samo.

Nyní stojíte na prahu založení plnohodnotné firmy po letech fungování v podobě kolektivu freelancerů. Co se pro vás mění vnitřně – a co se změní pro vaše klienty?

Vnitřně se mění to, že začnu podnikat chytřeji a budu umět své podnikání lépe škálovat. Pro klienty se nemění v zásadě nic – jen získají větší komfort ve fakturaci a samozřejmě přibudou i určité závazky plynoucí ze smluv. Ty budou nastavené fér. Těm, kdo by mě chtěli obejít, se to líbit nebude. Ale pro ty, kdo se chovali eticky i dříve, se žádné překvapení nekoná.

Na soutěže prý moc nedáte, a přesto jste se dostala mezi finalisty Živnostníka roku. Co pro vás tato zkušenost znamenala?

Naposledy jsem soutěžila v recitaci. Jsem ráda, že jsem se teď ocitla v dospělejší disciplíně. :)) Teď vážně – na marketingové oborové soutěže u nás se dívám tak, že jsem ráda, že se jich nemusím účastnit. Pracuji s klienty, kde je moje stopa natolik výrazná, že je pro mě největší cenou jejich úspěch. To je pro mě opravdu to nejvíc, co si můžu přát.

Živnostník roku pro mě byl spíš symbolickým ukončením živnostenské éry – i když formálně samozřejmě pokračuje dál. Bylo by hezké to takto, v uvozovkách, uzavřít. A tím i vykročit do nové role – role jednatelky firmy.

Jak se dá v tak vysokém pracovním tempu nacházet prostor pro „ženu v sobě" – mimo pracovní roli?

Ženu v sobě mám spojenou i se svou pracovní rolí. Pro mě je to integrální záležitost – necítím se v ní o nic méně ženou. Myslím, že by se lidé měli víc zaměřovat na to, jaký mají charakter a jak dokážou v životě obstát.

S manželem jsme oba velmi vytížení, a to nás paradoxně i spojuje. A pokud jde o ty ‚ženské věci‘, tedy péči o sebe – tam jsem extrémně pohodlná. Mám salón Payot vyloženě pod barákem, takže tam ráda chodím na masáže, kosmetiku, manikúru i pedikúru.

V rámci práce mám navíc spoustu beauty radovánek, ale ty počítám jako pracovní náklad. Moje finanční poradkyně s tím souhlasí – co víc si přát. :))

Když mluvíte o vztazích jako o něčem, co je pro vás balzámem na duši – co je podle vás v dnešním světě skutečný vztah?

Skutečný vztah je ten, kde i v dnešní době přebujelého individualismu existuje prostor pro vzájemnost. Pro respekt. Pro MY. A to vždy znamená i nějaké ústupky ze svého JÁ. Symbióza funguje jen v laboratorních podmínkách. Realita je komplikovaná, nedokonalá, proměnlivá. Skutečný vztah je ten, který obstojí mimo fikci. Obstojí ve své neupravenosti a složitosti. Je to něco, kam se chceme vracet. Kde můžeme věřit, důvěřovat, spolehnout se. Kde ten druhý pro nás je – ať se děje, co se děje. A vždy ví, na které straně stojí.

Ve vašem vyprávění je cítit silná disciplína a standardy. Jak si sama sobě dovolujete být někdy „nedokonalá"?

Nedovolím. :)) Respektive – někdy je i nedokonalost pro mě vlastně dokonalá. Pořád jsem kreativní člověk. Měla jsem životní období, kdy jsem říkala, že marnost vysvobozuje. Teď jsem starší a sama nevím, jestli jsem tehdy byla geniální, nebo je dobře, že jsem z toho vyrostla.

Kdo byl ve vašem životě člověk, který vás naučil mít na sebe i na druhé vysoké nároky, a kdo vás naopak učí laskavosti a klidu?

Stejná odpověď – byli to stejní lidé. Děda (mamčin otec) a babička (tatínkova maminka). Všechno, čím jsem, mi nějakou formou dala rodina. Svou přítomností i nepřítomností. 

Jaký je váš osobní rituál, který vám připomíná, proč to všechno děláte?

Každý den se probudit a těšit se na práci. Mám velmi rychlá rána, protože to je moje nejproduktivnější část dne – jsem ve flow. Takže vstát, hygiena, nastartovat můj Microsoft Surface laptop, pomodlit se, aby to nebyla modrá smrt, a jde se na věc.

Jaké jedno životní pravidlo vám pomáhá neztratit autenticitu ani v těch nejnáročnějších chvílích?

Neřídím se životními pravidly, ale vírou v sebe. Lidově řečeno – bez práce nejsou koláče a nejdřív práce, až pak zábava. A pokud se to netýká práce, pak platí: když to neudělám já, nikdo to za mě neudělá.

Můj otec zemřel, když mi byly tři roky. Mamka pracovala celé dny a já ji vídala hlavně po večerech. Nejednou se v životě dostala do situací, které bych u sebe nikdy nechtěla dopustit – a přesto pro mě vždy byla vzorem. Myslím, že to funguje lépe než kdejaká motivační literatura.

Mám to v sobě hluboce zakořeněné a je to i důvod, proč netrpím na prokrastinaci a podobné věci. Díky výchově od prarodičů mám silný cit pro povinnost a řád – možná na něm někdy až příliš lpím. Ale právě to je moje autenticita. To mě dělá mnou.

---

Margarita Fries ukazuje, že síla značky není v logu ani v kampani, ale v hodnotách a odvaze, kterou člověk žije každý den. Její příběh je důkazem, že nekompromisní nároky mohou vést k mimořádným výsledkům – pokud jsou podložené autenticitou, pokorou a touhou vidět v druhých jejich skutečný potenciál. A právě to z Margarity činí ženu, která neformuje jen značky, ale i budoucnost podnikání postaveného na opravdovosti.

Foto: @anna_koniaeva_photo

https://margaritafries.com/